Hned pro úvodní track zabukoval Rennie zpěvačku Ruth z novozélandských Minuit. Žádných velkých vokálních výkonů se není třeba obávat a po většinu písničky si Ruth prozpěvuje La la la la, Rich Rule Us. Do našláplýho beatu, okořeněnýho přechodama a podmázlýho bzučícíma synťákama, ještě navíc brousí kejtru Will South. Navíc kytarista z TCR All stars bandy tu a tam popustí uzdu fantazie a zabředne do klasického sóla – inu proč ne - a tak výsledkem je chytlavá funk-rocková pecka, která v závěru ještě překvapí najazzlým klavírem.

V následující věci Drumma nás čeká dobře parkující garážovej brejk, proloženej výkřikama "puts ya hendz ap!". Beatovou erekci ještě podpoří hláška "we need the beats". Jenže víc nápadů se v tomhle matroši nedočkáme a po 3 minutách už začne býti jaksi monotónní. Čemuž se vlastně nelze divit, když sám autor ho okomentoval slovem "dumb"...

Třetí track Slingshot si u tvůrců původně objednali pánové ze Sony pro jejich gamesu Wipeout. Pilgrem se ztraceným chlapcem Blimem dal do kupy pěkně pochodující brejk s bublavou basovou linkou a hypnotickýma klávesama, přičemž neopoměl přímíchat pár "in" analogových zvuků. Jednou větou kvalitní matroš evokující zlatý časy TCR v letech 2002-03.

Což by se dalo říct i o starší singlovce Eraser, postavený na brejkujících perkusích s (řečeno slovy skladatele) "fuck-off" basovou linkou. Jenže závěrečná zarovnaná tech-dvouminutovka vygumuje předchozí break loopy a méně trpělivýho posluchače (jako mne,) donutí k přeskočení na pětku Across 111th street. Tam se svym chraplavym hlasem blejsknul Larry Love z legendárních Alabama 3. Díky poctivě fankující kytaře Williama Southa a saxofonu Andrewa Spence podpořenýho dechovou sekcí a scratchingem vznikla funkovka, za kterou by se nestyděli ani Freak Power.

Z funku skokem za kalifornskym elektrem s hostujícím Uberzonem. Takže opět dochází k lety prověřený spolupráci. Skladba Cookie jakoby vypadla z Uberzonovi sólovky Ideology, což potvrzuje fakt, že se se zrodila více než před rokem. Elektro brejk osvěžený melancholickým piánkem ve stylu "back to 90s flejva, aneb když jsme byli ještě kluci" :)

Po syntetice nám Pilgrem předkládá krapet přírodnější písničku s vokalistkou Bellou Saer. Skočná tucka s živýma bicíma od Richa Thaira z Red Snapper, oslazená osmdesátkovýma klávesama se veze na comebacku disco vlny. Tudíž by si teoreticky mohla najít i místo v rádiovém éteru.

Pod číslem 8 se roztáčí celkem úchylnej "protestsong" So Real. Pilgrem ho zkomponoval před dvěma roky jako reakci na vlnu electrohouse, která podle něj s elektrem nemá pranic společnýho. Mno, upřímně řečeno, tenhle track chápu jako recesi, zvlášť když si Rennie sám nazpívá vokál a pak ho ještě prožene vokodérem....ujetost, a ve finále jsem se parkrát přistih při pobrukování ústředního popěvku "tell me how do you feel, to be so real"...tak nevim ,)

Dál nám autor servíruje odpadky, přesně řečeno skladbu Garbage se suchym ale hutnym beatem a jednoduše fungujícím kytarovym riffem. Vtipnej je pak hlas pořízenej z nejmenovanýho americkýho TV kanálu, jenž si autor natočil v hotelu na diktafon. Pak už se žádný překvápko nekoná a rozjíždí se klasická Pilgremovina....

V čísle 10 pod názvem X-Fire už nás vítá MC Manic rapující do složitějšího beatu ponořenýho v temnější atmošce se správně dunivou basou. Tahle schizoidní věc, krapet ovlivněná dubstepem, nejvíc zaujme v offbeatech, kdy basa pěkně vrní do naechovanýho a pokroucenýho vokálu. Jedna z nejzajímavějších věcí na albu.

Pomalu se schyluje k závěru alba a tak přichází čas pro sentimentalitku Don‘t burn, na níž Rennie spolupracoval s praotcem brejků Arthurem Bakerem. Ze "stařecké nálady" se vyloup zasněnej doják s raveovou atmoškou začínajících devadesátek. A když emotivní vokál ještě podpoří vybrnkávání baskytary á la Peter Hook z New Order, začínám hledat kapesník ,)

Aby nebyl konec příliš emo, je tady ještě track Can‘t stop this s hostujícím floutkem říkající si Nine Lives the Cat (známý třeba se spolupráce s Beat Assassins). Přímočarýmu tracku dominuje výtečná funky basa, kterou si Rennie nahrál sám - a to se cení! Tomu všemu vévodí „hejskovskej“ vokál od výše jmenovaného, který byl původně určen do tracku Across 111 Street. Dobrej punk-funk.

Tím je tracklist završen a rychle k závěrečnýmu vyhodnocení. Z mýho třicátnickýho pohledu se jedná o příjemný překvapení a tohle album bych označil za lepší než předchozí Pilgremage. Určitě se o to velkou měrou zasloužili všichni pozvaní hosté a zajisté i Danny McMillan, kterej album smíchal a zařídil kvalitní zvuk nahrávky. Na druhou stranu je fakt, že se Rennie už trochu zasekává na svejch oblíbenejch postupech a skladby Eraser, Cookie nebo Garbage zní jako z přelomu tisíciletí. Ináč je album Skin na čtyřicátníka s bramborovou hlavou slušnej výkon ,)

Další info o albu s komentářema Rennie Pilgrema i ukázkama skladeb
hledejte na

http://www.tcr.uk.com/skin/renniepilgremskinsite1/Tracks.html

nebo přímo na mistrových stránkách

http://www.myspace.com/renniepilgrem