Musím se vám k něčemu přiznat. Když jsem si přečetl reporty z Breaksome od maikiho a Jindry Voláka, začal jsem pomalu pochybovat nad svojí znalostí breakbeatu a v mém nitru začala pomalu hloubat nejistota ve schopnost psát o něčem, o čem vím tak akorát prd. Většina skladeb mi nic neříká, znám jich jen pár, takže tu teď ode mě nečekejte, že budu psát o všech těch peckách, jaký to byl zrovna remix, nebo jak rychle skladbu DJ zahrál oproti originálu. A co to vůbec hrál, breakbeat?

Jsou pecky, které když slyším poprvé, tak mě většinou nijak nezaujmou, jenže breakbeat je o něčem jiném. Je plný něčeho, co se vám po prvních pár taktech dostane pod kůži a vy se jakoby stanete součástí tracku. Pobrukujete si refrén, houpete se do rytmu, až vám to nedá a začnete skákat s rukama hrozícími na DJe, teda pokud na něj zrovna vidíte přes tu ohromnou záclonu, co má před tváří. Připomíná mi to dětství, když jsem si z céček dělal řetízky a věsil si je na čepici kolem dokola. Freq Nasty mě posadil na zadek právě už svým vzhledem, nicméně to silnější mělo teprve přijít. Darin Mc Fayden, jak se tento australan jmenuje je právě tím pravým, kdo dokáže strhnout a zaujmout publikum, aniž by si přitom hladil bradavky, nebo všechny fuckoval. Hodně se snažil mixovat a bavit. Stál jsem poněkud dál a nesledoval jeho ruce, každopádně jsem si nevšiml, že by si byl kdy býval sundal sluchátka. A to už o něčem vypovídá. Složení setu odráželo i Fredovu produkci. Výběrem skladeb reflektoval svůj cit kombinovat vše co klubová scéna může v současné době nabídnout a reprezentoval tím rovněž i své nové album Bring Me The Head Of Freq Nasty (ukázky), plné změn a tanečních variací. Celý set byl vůbec hodně svižný a nevtíravým způsobem se střídaly „hopsačky“ s klidnými, hodně basovými skladbami (ty, u kterých občas i začnete přemýšlet nad lehkostí bytí a jak vám začíná vibrovat žaludek). Teda toliko, co si pamatuji.

Dvojka Kaplick – Josef Sedloň si pravda rozumí nejen v rádiu, ale i na podiu. Často jsem se musel podívat, kdo to zrovna hraje. Jejich zvuk byl pro mě hodně progresivní. Nebo že by byly breakbeatové skladby nadčasové? Velice mě překvapil Philip TBC. Vlastně natolik, že mi teď v uších zní jeho živý set z rádia Akropolis (už podruhé, píšu hrozně pomalu). Vystihuje jeho mixovací schopnosti. Nebojí se skrečů a mixů ze tří zdrojů. Něco podobného předvedl i v Roxy a mě může jen mrzet, že jsem únavou musel vyklidit pozice.

Nikdy bych si nemyslel, že si půjdu odpočinout na dramík. Ale proč ne, když se to umí podat, tak jak nám to předvedli pánové Akira, Ghonzales a spol, nemám problém si tam sednout na kafíčko a loupáky s džemem. Jen škoda, že BPM občas nespadlo na svou polovinu, ale to bych asi usnul.

Musím se ještě zmínit, že kde má Breaksome (potažmo Roxy) své rezervy je světelný park a hlavně projekce. Video smyčky připravené ke každému DJi byly v pohodě, originální a vtipné. Jenže to nestačí. Klasická projekce začíná být klišé a ani dvě projekční plochy to nijak nezachrání. Průšvih to nebyl, ale ani žádnej voheň (jak říká klasik :). Kluci prominou, jestli jsem se jen špatně díval.

Tak, tak. Těch pár řádků o Breaksome mám za sebou, ale moc jsem vám toho nesdělil. Snad si časem naposlouchám pár setíků a vy tu budete moci zase číst o tom, co kdo předvedl za novinku a kolikrát to během noci zaznělo. Ale to až příště, možná…

www.freqnasty.com