Jsi známý především skrze elektronickou hudbu, oprášíš ještě někdy saxofon nebo nějaký jiný nástroj, na který jsi v mládí začínal?
Musím zahanbeně přiznat, že se saxofonem jsem skončil, když jsem objevil samplování, a pořád se odhodlávám ho znovu vzít do ruky. Pro zábavu hraju na klavír a před pár lety jsem začal hrát na basovou kytaru, což každýmu doporučuju.
Hrál jsi i v otcově jazzové kapele. Jak na to vzpomínáš?
Bylo to děsivý, musel jsem tam občas sedět a představ si, že ti chlapi znaj sto skladeb a pokaždý je uměj zahrát jinak. Bylo to dobrý trénování improvizace.
Začátkem 90. let jste společně s Elis Dee a dalšími zakládali projekt Rhythm Section, po slibném rozjezdu jste to ale ukončili. Nelituješ toho?
Nelituju, protože už jsme to necejtili… A nemyslím si, že se můžeš podepsat pod něco, co už neprožíváš. Čeho lituju, je, že jsme na naší nejslavnější desce neměli čárovej kód. Protože kdyby tam byl, mohli jsme se dostat do prodejních žebříčků, a to by znamenalo i šanci objevit se v Top Of The Pops. To byl můj dětský sen.
Když začínal label TCR, nu skool break byl temnější. Jaké byly tehdy Friction party v Bar Rhumba?
Noc Friction byla opravdovým epicentrem novýho zvuku. Každej producent ze scény mohl přijít a zapařit a DJové jako Carl Cox se ptali, jestli by mohli zahrát. Tenkrát byl Bar Rhumba samostatnej svět.
TCR byl po léta lídr mezi breakbeatovými labely. Jak tehdy vlastně fungoval? Byl jsi ten autoritativní lídr, nebo se o nových singlech rozhodovalo nějak společně?
Měl jsem kolem sebe lidi s výbornejma ušima. Pippa Hockey, label manažerka, mi dodnes připomíná, že to byla ona, kdo objevil Dopaminův track Hold You.
S BLIMem máš na svědomí jeden z největších hitů 2Freaks. Vzpomeneš si, jak vznikl?
Jo, zrovna jsme dodělali remix pro Luka Slatera a líbil se nám ten synťákovej riff, tak jsme zkusili udělat něco podobnýho. Ve studiu jsme si vzpomněli na jeden vokál od Chickaboo, a ten do toho byl dobrej.
Máš přehled, kam se hudebně vyvinuli producenti z „rodiny“ okolo TCR? Sleduješ někoho z nich?
Hodně z nich se na hudbu vykašlalo, částečně proto, že už ji nikdo nekupuje. Bohužel musím říct, že rodina už neexistuje.
Chybí ti vydávání vinylů, nebo je pro tebe naopak využívání digitálních formátů svobodnější?
Vinyly mi chybí. Mohl jsi jít do lisovny, koukat na výrobu, vzít si pár testovacích kopií… Tenhle proces je zřejmě definitivně pryč… Odnýst je do vinyl shopu, kde lidi nadšeně očekávali nový kousky. Digitální releasy, i když nabízejí hodně možností, to zabily. Není prostě vzrušující vydat track, který fyzicky neexistuje.
V současnosti je, nejen v breakbeatu, hudby víc než dost, ovšem ta kvalitní se těžko hledá. Nemyslíš, že návrat silných labelů by mohl pomoci v orientaci a zároveň zaručit i nějakou zvukovou úroveň vycházejících tracků?
Bohužel, labely musí stále odfiltrovávat průměrnou hudbu. Internet je zaplavenej trackama, který nejsou profesionálně masterovaný. Takže lidi toho musí poslouchat strašně moc a ty pravý poklady jsou zakopaný tak hluboko, že je nikdo nenajde.
Reprezentuješ teď nový styl jungle break. Našel jsi v něm cestu?
Několik producentů už se tomu věnuje delší dobu než já, takže bych nechtěl být nazýván přímo pionýrem, ale baví mě to. Má to pořádný beaty a rychlost takovou, že by to mohla zvládat i dubstepová omladina.
Dalo by se říct, že je jungle break zároveň návratem k tvým kořenům?
Možná jo… Ačkoli, když najdeš podstatu, je dobrý začít posouvat hranice. Už jsem se zkusil vrátit ke svejm funkovejm kořenům, ale nejde to nikde hrát, když nepouštíš ty komerční věci.
Letošek je pro tebe dost jubilejní, před 20 lety se naplno rozjeli Rhythm Section a taky mám pocit jsi letos slavil kulatiny. Nemáš tendenci bilancovat?
Jo, velká padesátka. Ohlížim se s hrdostí na svý hudební úspěchy a na lidi, se kterými jsem mohl pracovat. Doufám, že budoucnost bude stejně zajímavá.
thx to Milan a Tolga
